Duševní stav sudiče, kverulantství či blbost

Duševní stav sudiče. - Sudičství (querulanství) či blbost ?

Referent: Čumpelík.

Jan H., 60letý svobodný chalupník a povozník ve V., měl po smrti své matky v roku 1885 dlouhotrvající process se svým otcem Janem H. starším pro neplatnost posledního pořízeni matčina, v kterém polovice jmění matčina odkázána byla manželu S tím doložením. aby za syna Jana H. ml. zaplatil 600 zl., dluhovaných do záložny v D. Následkem tohoto pořízení vzdali se ostatní sourozenci jeho, a sice 3 sestry a bratr Josef, dalších nároků na dědictví. Process Jana H ml. proti otci, v kterém vinil otce svého falšování testamentu matčina, skončil asi po roce smírem, v němž testament prohlášen za neplatný.

Vrchním soudem v P. pak nařízeno, aby dědici byli vyzváni k zákonitému dědictví, ke kterémuž se nyní přihlásili také ostatní sourozenci Jana H. ml. Jan H. ml., jenž opíraje se o výroky matčiny pověřené svědky, že jemu patří matčino dědictví celé, poněvadž ostatní sourozenci již za živobytí obou rodičů byli vybaveni, protestoval proti tomuto rozhodnutí, zejména proti súčastnění se dědictví matčina se strany jeho sourozenců, protože ti se toho dědictví již jednou vzdali. Protest byl vrchním zemským soudem odmrštěn. Jan H. podal tedy proti jednotlivým sourozencům novou žalobu, aby jim z jejich podílův odečteno bylo věno, jaké již za živobytí obou rodičů dostali. Všechny tyto čtyři processy, prošlé všemi instancemi, dopadly ve prospěch žalujícího, a jeho sourozencům odpočítáno, co byli věnem již obdrželi. V processech těchto zastupoval Jana H. ml. advokát Dr. L. v M. B., a zástupcem obžalovaných byl advokát Dr. B. tamtéž.

Všecky tyto processy šly hladce, až na process proti bratru Josefovi H, za jehož průběhu se Jan H.ml.se svým zástupcem Dr. L. rozkmotřil, jej pro podvod zažaloval a pak process další jen sám na svou pěst vedl. Tiž dne 19. září 1887 nechtěl protokol podepsati udávaje, že Dr. B., zástupce bratrův., jej chce o jmění úskočně připraviti. Po ukončení processu odsouzen byl Jan H. ml. k zaplacení soudních útrat a 79 zl. ve prospěch bratra Josefa H, jež ve 14 dnech měl složiti, kterých však neplatil.

Když bylo proti němu zavedeno exekuční řízení, podal vrchnímu zemskému soudu udání, že mu výměr, jímž odsouzen jest K zaplacení útrat, doručen nebyl, a V nesouvislém slohu udává, že sourozenci mu nabízeli již 1500 zl. za odstoupení jeho práva, a že jen ze msty k dědictví se přihlásili. Byv odmrštěn, žádal 11. června 1889 za odročení exekuce z důvodu, že Josefa H. a ostatní sourozence žaluje z podvodu. Po odmrštění této žádosti opětoval ji poznovu dne 2. července, 6. července a 20. srpna 1889, ale byl vždy z téhož důvodu odmrštěn. Janu H-ovi v ceně 751 zl 17. září 1889 byl jeho dědičný podíl otci prodán, a částka ta 18. září jeho věřitelům rozdána.

Proti tomuto podal Jan H. ml, zas nové stížnosti vrchnímu zemskému soudu, a sice 24. září 1889, aby exekuce byla překažena, dne 8. října 1889 žalobu vrchnímu zemskému soudu, že byl od sourozencův o dědictví okraden, a že se s nimi krádeže té účastnili rada U., soudce H, advokáti Dr. B. a Dr. L, dne 19, října žádost, aby jeho process byl obnoven; byl však povždy odmrštěn. Během processu s Josefem H, byl Jan H. ml. od Dr. L. v zastoupení záložny v D. exekvován pro směnečný dluh 550 zl.  Aby exekuci zamezil, obrátil se Jan H. ml. na svého tehdejšího zástupce Dr. L. o radu, který mu obstaral půjčku 600 zl. na jeho dědičný podíl od jakéhosi B. Jan H. ml. uzavřel půjčku, v úmyslu, aby exekuční řízení odročil však v poslední době, když iiž Dr. L. z vlastního v záložně v D, nedoplacených úrokův a soudních útrat byl zaplatil, odevzdal B. Dru. L., z obavy, že process o dědictví se prodlouží, po srážce úroků 60%, jen 500 zl., z kterých Dr. L. 200 2l. dal Janu H. ml. na ruku, 86 zl. 88 kr. zaplatil nutné dluhy Jana H. ml. (s jeho svolením) a ostatní po odražení 100 zl., jež zaplatil záložně v D., nechal sobě na splátku svého palmáre. Zároveň dal Janu H. ml. radu, aby si sám došel k pánům soudcům, aby jeho záležitost dědičná rychleji šla ku předu.

Zatím však byl Jeho domek ve V. pro dluh 550 zl, záložně v D. ve třetí dražbě za 303 zl. prodán. Jan H. mladší podal nyní trestní oznámení a žalobu na Dr. L, jenž mu své zastupování vypověděl. Žaloba byla odmítnuta a on odsouzen ku placení útrat. V žalobě této vytýká Jan H. Dru, L-ovi, že si vypůjčil pro něho 600 zl., aby zaplatil záložně v D., že však záložně nezaplatil.

U kraj. soudu v B, u vrchního soudu a nejvyššího soudního dvoru hromadily se zatím stížnosti a udání trestní, Janem H. ml. podávané, že státní zastupitelstvo se vidělo nuceno zaváděti trestní vyšetřování pro podvod spáchaný na Janu H. ml. Tato vyšetřování byla všechna byla zastavena. Tak podal Jan H. v letech 1887-1891 trestní oznámení a žaloby proti sourozencům pro neoprávněné přihlášení k dědictví, proti spoludědicům, proti Dru. L. pro opatření exekvovaného mu domku ve V., proti žaloby proti sourozencům, že jej chtěli lživým způsobem připraviti o dědictví Dru. L. pro podvod; v processu proti B. žádal, aby process byl svěřen soudního jinému soudci, a o delegování jiného soudu, podal trestní oznámení na radu U, že pojal zlý úmysl jej připraviti o majetek a sám jej oznámení na soudního radu U., že umlčel falešný testament, který Jan H. st. padělal, proti strážníkovi K. v B., že jej, zatýkaje ho, dne 26. září 1890 na trhu v B. nebezpečně na těle poškodil, udal otce, že císaři pánu lál, že rada soudu U., soudní adjunkt L., advokáti Dr. L. a Dr. B. jsou spřízněni se všemi úředníky soudcovskými jemu na úkor, a že byl nevinně zavřen jen z nešlechetnosti úřední strany, Dra S. v B., že jest schopen zdravého člověka za blázna uznati, jak to udělal jakémusi S-mu v B., dav se nejspíše jeho synem podplatiti.

 Dne 1. března 1891 oznamuje krajskému soudu, že se k stání dne 3. března prohlášen 1891 nemůže dostaviti vzhledem k tomu, že tam má býti prohlášen za blba či blázna a že ty dny se dá prohlídnouti od professorů na lékařské fakultě v Praze. Skutečně také se z M. B. ztratil,  jel do Prahy a zde se dal vyšetřit od prof. P, žádaje za vysvědčení zdravotní, kterého však nedostal.

Dne 6. března 1891 podal opět žalobu proti sourozencům pro ne oprávněné přihlášení k dědictví a žádost za obnovení processu.

Dne 8. března 1891 byla podána žádost občanův obce V. Jeho Veličenstvu, aby Jan H. ml, od soudu nebyl za choromyslného prohlášen; žádost nebyla podepsána, a představený obce prohlásil, že o této žádosti ničeho neví a ničeho ani neslyšel.

 Dne 5. dubna 1891 protestoval Jan H. u vrchního zemského soudu proti své vazbě, do které byl uvržen, že se z obce byl vzdálil, dne 15. a 17. dubna žádal za propuštění z vazby a za ustanovení jiného soudu. Když státní zastupitelství pro hrubé urážky úředních osob v různých žalobách a udáních učiněných vzneslo na něj žalobu pro zločin utrhání na cti, udával Jan H., že jest vše pravda, co v žalobách jeho je. Když byl vzat tehdáž do vazby vyšetřovací, odvolal se z toho k poradní komoře, a protokolu bez udání důvodů nepodepsal. Při dalším výslechu tvrdil, že soud vůli matčinu v neprospěch jeho zatajoval, že vrchní rada S. mu pravil, že rada U. jeho dědictví nechává si za sebou, aby se o to potom dělili, že soud jeho stížnosti zúmyslně zadržoval a vyšsím instancím nepředkládal, ačkoliv doznává, že několik vyřízení jak od vrchního, tak i od nejvyššího soudu obdržel; dále že jeho otec jest s úředníky soudními spleten, což soudí z toho, že processování otce stojí dle vlastního výroku jeho již na 2000 zl.; ať se tedy vykáže, jak ty penize mezi nimi rozdělil Dále tvrdí, že Dr. L. jej vyzval, aby šel mezi soudní pány, kteří vedou při jeho, aby processu neprohrál; šel tedy k adjunktovi H.. jenž mu však odvětil, že žádných diškerecí přijímati nesmí.

Když byl tázán, proč, když mu byl jeho domek ve V. exekučně prodán a jeho nábytek a nářadí na náves ven vynešeno, proč toto tam od té doby, tedy již vše 21 1/2 roku netknuto nechává ležeti, má výmluvu, že na náves nepatří; kam to dali, tam to nechal; ale nyní jest to jednak rozebráno, jednak ohnilé. Tvrdí stále ještě, že strážník K., když jej na náměstí dne 24. října 1890 zatkl, na strážnici ubíjel, ač svědky dokázáno. že se tam s ním nakládalo slušně.

 Dále odvolává se na vrchního radu S, který mu řekl. když jeho sourozenci se dědictví vzdali, že mu toto nejdéle ve létě musí býti odevzdáno, a proto tedy se rada U. s jeho sourozenci a s advokáty spojil, aby to dědictví mu bylo zadrženo. Dr. L. jej zastupoval, protesty podával, ale ty nebyly vyřízeny, poněvadž to rada U, dovedl vždy tak navlíknout, aby se výše nedostaly.

Tvrdí dále, že mu nabízeli a konečně 1500 zl., ale on peníze nepřijal, ale pak jeho podíl neměli učinili to za tím účelem, aby prodávati, rozdělili mezi sebou. a když jej prodali za 75 zl., zbytek mezi sebou.  Co se týče mravního chování a duševního stavu Jana H. ml.,  , povídá starosta obce V.. že zná Jana H. mnoho let a že má mnoho řečí, ale duchu chorý není. Od té doby, co se stále soudí, je rozčilen. V obci za blázna neplatí. Týž starosta dal mu mravné vysvědčení. v kterém dosvědčuje, že vždy vedl mravný život a všem vyhovoval zákonným požadavkům.

V pozdějším výslechu vypráví o Janu H, že se narodil před sňatkem rodičův a vychován byl mezi cizími, čímž se odcizil zejména otci. Později nastal mezi ním a otcem spor takový, že otec jednou pronesl, že do něj musel uhoditi, aby Janovi něco dal. Jan H. ml. byl by hrom vždy neobyčejně umíněný a svéhlavý, a jelikož jmění dle prvého úmyslumělo přejíti na něho, s čehož však následkem různic sešlo, má se zazkráceného. Otec, nyní již zemřelý, poslední dobou se na něho tak rozhněval, že celou živnost odevzdal prodejem druhému synovi, podíl Janův v exekuční dražbě sám koupil, a když Jan i z vlastního domku na náves byl vyklizen, a obec mu poskytla přístřeší v šupárně, že otec i syn Josef proti tomu brojili a jej ze šupárny vyhoditi chtěli. Soused S. vypovídá podobně a udává, že Jan H. není choromyslný, není pijákem, že nemá vášně k ženám ani ke hře a že do hospody chodí jednou za pul roku. Policeiní kommissař W. tvrdí, že Ian H. ml. od té doby, co vede processy, nic nepracuje, koně svého za kousek slámy, kterou jej krmí, půjčuje, sám je živ od sestry neb od sousedů. Četnický závodčí K. zná H. ml. po 6 roků jako člověka v mnohém výstředního, vždy poslední seje a poslední sklidí. Předloni zasel řípu a neokopal ji, a když pak malou nemohl prodati, zakopal ji do jámy na zimu a pak skrmil. Bedliv jest za to svých processův, o nichž stále mluví Z posudku Dra. L. a Dra. S. jako soudních lékařů jde najevo, že v rodině nebylo a není žádné duševní choroby. Jan H. ml. byl vždy zdráv, netrpěl nikdy bolením hlavy aniž utrpěl úrazu na hlavu. Má výbornou paměť, úsudky logické. Zdánlivé nesmysly ve svých udáních na soud vysvětluje rozumně. V poslední době nestala se s ním žádná změna a zůstal, jaký byl dřív. Jeho podezřívání soudcův a advokátů mají lékaři za poslední pokus, aby se dostal k dědictví matčinu Vzhledem ke všemu tomu přicházejí soudní lékaři k úsudku, že Jan H. ml. jest nyní ve stavu jakési psychické exaltace vzešlé z jeho dlouhého nešťastného processu, která mezí zdraví nepřekročuje, a že jest na mysli zdráv a tudíž  úplně příčetný. V chorobopisu v ambulanci na německé klinice psychiatrické udáno, že Jan H. ml. trpí paranoiou. Vzhledem k dobrozdání soudních lékařů, již pokládají Jana H. ml.za příčetného a nalézajícího se ve stavu psychické exaltace a vzhledem k chorobopisu prof. P., jenž jej pokládá za stiženého paranoiou, usnesla se poradní komora žádati české medicinské fakulty za posudek o duševním stavu Jana H. ml.

POSUDEK

Jan H. ml. jest nyní asi 60letý, svobodný, sám nebyl nikdy nemocen ani neutrpěl úrazu hlavy, pochází rodiny,  zdravé. v které žádná psychosa nebyla pozorována; jest nejstarší

z pěti sourozenců, vychován byl ponejvíce mezi cizími a živil se pak také sám i domohl se svou vlastní přičinlivostí malého jmění. V obci, kde narozen a kde již dlouhá léta žije, znám jest jako člověk přičinlivý, úslužný, všem zákonným požadavkům vyhovující, jenž nebyl a není pijákem nebyl oddán žádným vášním, zejména ne k ženám a ke hře.

Nebylo pozorováno, že by byl na duchu chorý, ba ani v poslední době za choromyslného

od sousedů svých v obci považovaný není. Obecní starosta jen udává, že byl vždy neobyčejně umíněný a svéhlavý, a závodčí K, jenž jej zná po 6 roků, má jej za člověka v mnohém výstředního. Jan H. ml. byl již dlouhý čas s otcem v rozporu, jenž se tou měrou přiostřil, že se otec dle svědectví starosty snažil svého pryorozeného syna proti svému dřívějšímu úmyslu ve prospěch mladšího syna Josefa vyděditi. Když zemřela jeho matka, která za živobytí svého, jak dosvědčeno, říkávala, že její podíl na živnosti patří synu Janovi, a zanechala správnou, ale pod nátlakem otce sestavenou závět, kterouž H. ml. proti závěti, kterou pokládal za padělanou otcem, a dosáhl toho také přispěním svého zástupce Dra. L., že závěť uznána za neplatnou. Když Jan H. ml., ve svém domnělém právu opíraje se  jen o výrok matčin, domáhal se celého jejího dědictví, zapředl se v dlouhotrvající process, s počátku proti svému otci a svým sourozencům, později i proti svému zástupci Dru. B.ml. proti všem osobám, jež jeho domnělým konečně i proti soudcům, kteří jeho interessům v cestu vstoupily a konečně i proti soudcům, kteří jeho process řídili.

Během těchto processů, které nyní sám vedl, upadl Jan H ml. v trvalé rozčílení dle souhlasných svědectví, zejména starosty, dle posudku soudních lékařů Dra. S. a Dra. L.-  ve kterém, jak udávají svědci, četničtí závodčí W. a K. svého vlastního zaměstnání zanedbával a jen svým processům žil.

Z jeho vlastních protestův a žalob složených soudních aktech proráží zřejmě toto rozčílené,  které se stupňovalo, když nezvratitelnou svou neústupností ve svůj vlastní neprospěch a zanedbáváním svých interessů přišel i o své prací získané jmění, když později z téže příčiny byl ohrožen i jeho zákonitý podíl na dědictví matčině. Jeho nepřesvědčuje již žádný soudní nález, i nejvyššími instancemi potvrzený, nevšímá si jich ani proti vlastnímu svému prospěchu, jichž doručení i popírá, zadává nové protesty, jichž vyřízení ani nevyčkává na různé instance, na státní zastupitelství, na vrchní zemský soudna nejvyšší soud ve Vídni, kterým připojuje žaloby i trestní udání pro podvod na něm spáchaný jeho sourozenci, jeho otcem, jeho advokátem Drem. L., Drem. B., vůbec osobami, které v jeho processech byly zúčastněny; podezřívá v nich své soudce, soudního radu U., viní je a udává je z úplatnosti, ziskuchtivosti, projevuje nedůvěru ku všemu soudnímu řízení a žádá za delegování jiných soudů stále bez ohledu na to, že podobné protesty i žaloby i nejvyššími instancemi se mu vracejí jako bezdůvodné, stává se nedůvěřivým i proti soudnímu lékaři, jenž má vyšetřiti jeho duševní stav protestuje proti tomu a udává hned lékaře z úplatnosti, nedostav se úmyslně k soudnímu stání. Tím nabývá tato nedůvěřivost patrného rázu stihomamných představ. Dále stává se dráždivým a protivuje se strážcům veřejné bezpečnosti z malicherné příčiny za velkého affektu a žaluje hned strážce bezdůvodně pro poškození na těle

Obžalován pro urážky na cti a vyslýchán, stojí na domnělém svém právu, šroubovanou logikou, zdánlivou přesností ve svých úsudcích odůvodňuje svá udání, jimiž viní soudce ze strannosti, úplatnosti a ziskuchtivosti, a která se ve skutečnosti zakládají jenna jeho domnění. Jeho pouhé domněnky jsou mu přesvědčením, jehož hájí slepě proti každému opáčnému důkazu a proti svému vlastnímu prospěchu. Jeho právní cit nepodřizuje se žádné instanci pokud se nález těchto přící jeho egoismu, a jest otupělost citová v tomto směru patrným defektem. V jeho podáních zračí se dále i oslabená věrnost reprodukční, kterou s dostatek se vysvětlují nesmysly, o nichž činí soudní lékaři zmínku. Jako doklad stůj zde příklad, kde odvolává se na výroky jemu příznivé osob vyšších(vrchního rady S.), pronesených za zcela jiných okolností, jež on má za přesvědčivý výrok, a jehož užívá tam, kde jest ten výrok nemožným. Zapomíná na situaci, v jakéž výrok ten byl učiněn. Z pouhého klepu udává otce pro uražení Veličenstva jako skutečně spáchané.

Z toho jde najevo, že Jan H. mladší jeví nepopíratelné známky choroby duševní, která charakterisována jest formální změnou ve sféře citné, jednak jako dráždivost za příčin nepatrných, jednak jako otupělost citová ve směru ethickém, protože jemu právo jest jen prostředkem k dosažení jeho egoistických cílů. Avšak též ve sféře představování mohou se konstatovati patrné chorobné změny formální i obsažné. V prvém ohledu jest zde rozrušená paměť, nevěrná reprodukce a vzpomínkové klamy. události převráceně a považuje pouhé domněnky za skutečnost; vykládá zažilé v druhém ohledu jsou tu stihomamné představy. Uváží-li se, že vnímavost jeho jest tak oslabena, že nedovede postřehnouti škodlivé následky svých udání a nesmyslných pří, jež vesměs dopadly v jeho neprospěch jest uznati, že Jan H. jest stižen, přihlíží-li se hlavně k stálým těmto defektům jeho intelligence, blbostí ve kterémž stavu není s to, následky svého jednání posuzovat.

REINSBERG, Josef (ed.). Sbírka lékařských posudků české lékařské fakulty. Praha: Bursík & Kohout, 1897, str.291.